Jedním z velkých výcvikových prostorů užívaných německými ozbrojenými silami během let 1939–1945 v protektorátu byl i Výcvikový tábor Jince, bývalá dělostřelecká střelnice československé armády, záhy po okupaci přejmenovaná na Truppenübungsplatz Kammwald. Také zde, zejména od roku 1941 došlo ke značnému územnímu rozšíření prostoru, což ostatně bylo v té době typické pro všechny výcvikové prostory a také zde došlo k výstavbě účelových objektů pro obsluhu střelnic.
Jihozápadní část prostoru byla rozšířena o vysídlené obce Skořice, Hořice, Štítov, Příkosice a další, aby zde vedle již existujících cílových ploch (Jordán, Brda, Bahna) vznikla cílová plocha nová – Kolvín. Nutno podotknout, že k tomuto prostoru je známo ještě méně informací, než například k Milovicím nebo Benešovu. V této lokalitě bylo nalezeno celkem pět objektů, z nichž tři jsou jednostranné strojovny se spodním vedením (to jediné je jisté) a zbylé dva objekty lze víceméně zařadit do typu „jednostranná dělostřelecká pozorovatelna“ (přidržme se raději označení pozorovatelna, které se historicky užívalo dříve, než se zjistilo, že v Milovicích se takřka stejné objekty nazývají pěchotní úkryty).
Zdejší pozorovatelny z nich jednu dále popíšeme podrobněji mají typický „pixloidní“, tedy „krabicoidní“ jednoduchý tvar, bez lomení čelní stěny v místě vchodu. Nejvíce tak připomínají benešovské pozorovatelny, jejich půdorys se hodně blíží čtverci (cca 640×520 cm). Nápadné je, vzhledem k absenci zemního záhozu, výrazné zešikmení hrany stropnice podél týlové stěny. Velmi těžko lze určit odolnost objektu, neboť je to hybrid mezi odolností nízkou a střední: tedy tloušťka čelní stěny 80 cm (méně než nízká odolnost), stropnice 120 cm (ve srovnání s milovickými objekty víceméně střední), boční stěny cca 120 cm (přesně polovina mezi nízkou a střední odolností) a týlová stěna 140 cm (přesně střední odolnost). Kvalita betonu je na první pohled poměrně dobrá – není patrno špatné hutnění, žádné „kapsy“, případně přítomnost kameniva velmi hrubé frakce.
Průzor je zpravidla na pixli vždy tím nejzajímavějším. Tento je oboustranně zešikmený s ozuby na spodní straně s víceméně standardními rozměry. Po jeho stranách jsou v interiéru patrny kotevní šrouby pro uchycení uzávěru průzoru, který se ovšem nedochoval. Charakteristickým, v jiných prostorech nevídaným prvkem je průzorová okapnička – nad horní hranou průzoru dodatečně přibetonovaná římsa lichoběžníkového průřezu, přesahující délku průzoru na každé straně zhruba o 10 cm. Jejím účelem bylo evidentně zabránit stékání dešťové vody přes průzor, neboť na objektu se nikdy zřejmě neměla zhotovit stropní římsa jako u objektů v jiných prostorech, u které se obdobný účel předpokládal také. Dodejme, že okapnička stejného průřezu i rozměrů je taktéž dodatečně zhotovena nad vchodem. Její efekt, je hned na první pohled patrný – v Brdech jak známo je dlouhodobě vlhko s častými a vydatnými srážkami, což podporuje značný růst mechů a lišejníků, a tedy objekt je touto vegetací značně obrostlý, pouze pod průzorem je povrch objektu takřka těmito přírodními vlivy netknutý.
Nezodpovězenou otázkou zůstává problém navijáků – v týlové stěně a pod průzorem jsou patrny uřezané konce plochých traverz, ke kterým mohly být přichyceny rámy s ručními navijáky. V čelní stěně jsou při pohledu z exteriéru patrny čtyři malé otvory, což jsou tenkostěnné kovové trubky o vnějším průměru asi 32 mm a tloušťce stěny asi 3 mm. Jenže v interiéru místnosti jejich druhé konce již tak patrny nejsou, neboť jsou zabetonovány víceméně pod úrovní podlahy v místnosti a jejich ústí víceméně z poloviny zakrývá podlaha. Stejný problém je i na pravé boční stěně, kde je těchto vývodů sedm, jsou také tvořeny trubkami a také v interiéru jsou vyústěny na hraně podlahy a boční stěny.
Pro Brdy, respektive pro oblast bývalé cílové plochy Kolvín-Skořice, jejíž objekty jsou popisovány, je charakteristický výskyt izolovaných (ve smyslu značné vzdálenosti od ostatních objektů až několik stovek metrů) strojoven, které jsou po projekční stránce zajímavým hybridem mezi vyškovskými a milovickými strojovnami.
Jde o poměrně mohutné stavby obdélníkového půdorysu o plošných rozměrech cca 1340×720 cm, tedy jsou zhruba o jedem metr kratší než milovické strojovny, což má vliv na počet vnitřních prostor. Ve srovnání s milovickými strojovnami, kde vnitřní prostory byly tři – vstupní předsíň, motorová místnost a navijáková místnost (všechny vzájemně odděleny dvěma cihlovými příčkami), v interiéru brdských strojoven nenasvědčuje nic tomu, že by ve zdech byla vybrání pro možné cihlové příčky – jinými slovy do objektu se vstupuje jednoduchým vchodem čelní stěnou přímo do společné motorovo-navijákové místnosti (tedy tvrzení o neexistenci cihlových příček je platné výhradně pro oblast Skořice a okolí, což nevylučuje možnost, že ve strojovnách uvnitř újezdu může být dispozice vnitřních prostor jiná). První co upoutá pozornost, je v čelní stěně, napravo od vchodu, obdélníkový prostup sacího kanálu pro přívod čerstvého vzduchu, který vede pravou boční stěnou zhruba do poloviny šířky vnitřní místnosti, kde je kanál pravoúhle vyústěn do rozšířeného stěnového otvoru 80,5x80,5 cm. Jistě postřehnete tu maličkost, že úplně shodný kanál je ve vyškovských strojovnách, ve kterých ovšem sací otvor není situován do stěny se vchodem. Poloha ústí sacího otvoru je tedy ve srovnání s brdskými strojovnami opačná. To je logické, neboť brdské strojovny mají zpravidla zemní týlový zához a jsou jednostranné, kdežto vyškovské jsou dvoustranné.
Tloušťky stěn jsou následující: čelní stěna 80 cm, strop zhruba 140 cm, týlová stěna 140 cm, boční stěny od 120 do 170 cm. Co se týče kvalitou betonu, je tím nejlepším co sem měl možnost u těchto objektů vidět. Objekty pod vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek v této lokalitě za více jak 60 let nedoznaly žádných výrazných změn. Beton je kompaktní, nezvětrává, není přítomno kamenivo hrubé frakce.
Přestože vnitřní prostor není dělen na prostory dílčí, rozložení agregátů, respektive jejich základových bloků je stejné s ostatními strojovnami na celém území protektorátu. Naproti vnitřnímu vyústění sacího kanálů je základový blok motoru, blok pro dvojici řemenových variátorů, za kterými by následovaly navijákové bloky ve dvou rovnoběžných řadách. Vzhledem k tomu, že se typologicky jedná o strojovny jednostranné se spodním vedením a jak známo zatím všechny strojovny měly vždy v součtu 16 lanových vývodů, a tedy všech 16 lan muselo být vyvedeno ven čelní stěnou, je podlaha místnosti příčném směru odstupňována o hodnotu cca 30 cm. Jinými slovy každá z navijákových řad se nachází v jiné výškové úrovni – zadní navijáky jsou umístěny níže než navijáky horní. Ona vyvýšená podlaha, na které jsou umístěny navijáky první řady vlastně není monolitickou podlahou, nýbrž se jedná o betonové bloky, ložené rovnoběžně s pravidelnou roztečí, takže vlastně vytváří vodící korýtka pro lana ze zadních navijáků. A právě na těchto betonových blocích jsou umístěny první navijáky. Pochopitelně vzhledem k tomuto výškovému členění musel být výškově členěn i základový blok variátorů. Vývody v čelní stěně jsou představovány čtvercovými prostupy 13×13 cm ve dvou posunutých řadách nad sebou.
Vnitřní zesílení stropnice je klasické, kolmo na čelní stěnu ložené ocelové I profily, pro strojovny v této odolnosti dost nepochopitelné „malé“ velikosti I č.120, s vloženými plechovými plotnami. V interiéru při týlové stěně lze ve vložených stropních ocelových plotnách nalézt svislé trubkové vývody procházející celou tloušťkou stropnice, přičemž nad úroveň vlastního zemního záhozu na stropnici přečnívají asi o 20 cm. Průměr trubek je asi 32 mm a jejich počet je atypicky – celkem 14 vývodů ve dvou zřetelně oddělených skupinách – po 5 a po 9. Může se jednat o vývody pro lana ručních navijáků, neboť na týlové stěně lze právě pod těmito vývody rozpoznat zbytky kovových traverz, na které běžně byly uchyceny rámy s navijáky. V rámci objektivity můžeme i spekulovat o tom, že se jedná o dosud neznámé provedení možné signalizace – uvedené stropní vývody totiž nemá každý objekt.
U horní hrany stropnice jsme již zvyklí na výskyt stropní římsy nejrůznějšího průřezu, která je vždy dodatečně k objektu přibetonována. Zde, aby se neřeklo, je opět něco výjimečného. Buď lze narazit na vodorovné, tedy ploché provedení stropnice, nebo je přímo jakási „pseudořímsa“, (kaskáda, plochý stupeň) na horní hraně zhotovena již při vlastní betonáži. Ona to vlastně není římsa, je to v podstatě „schod“ ve vzdálenosti asi 150 cm od hrany čelní stěny a výšce 20 cm. Na celé ploše stropnice je navíc vytvořen cementový spádový potěr o tloušťce asi 3 cm, který přes vlastní „schod“ přechází plynulým zaobleným přechodem.
Výrazným, nepřehlédnutelným prvkem strojoven je jejich průzor, který je vlastně dvojitý – dvě úzké štěrbiny jsou odděleny mohutným lichoběžníkovým středovým sloupkem a spolu s průběžnou okapničkou nad horní hranou průzoru podtrhují strohý německý vojenský původ těchto objektů. Vlastní plochy průzoru jsou buď oboustranně hladké zešikmené, nebo se na spodní straně můžou vyskytovat dva nízké ozuby.
Petr Kos
