Když bylo 15. března 1939 obsazen i zbytek českých zemí, prvotním úkolem německé armády bylo kromě samotného obsazení území převzetí čs. vojenských prostorů, posádek a techniky. Vojenský výcvikový tábor u Vyškova byl německou armádou oficiálně převzat 26. března 1939, vznikl zde Truppenübungsplatz Wischau a byl započat intenzivní výcvik, to už je však jiné téma. Důležité je, že rozšiřování výcvikového prostoru se stalo záminkou pro vytvoření německého koridoru napříč Moravou. Toto vystěhovávané území se mělo stát spojnicí mezi německými ostrůvky na Olomoucku, Vyškovsku a početnými němci na Brněnsku. Tento proces měl být součástí německého plánu na celkovou germanizaci a ovládnutí prostoru Moravy a Čech. Do tohoto vystěhování mělo být zapojeno 33 obcí z vyškovského, blanenského a prostějovského okresu a mělo být provedeno celkem v pěti vlnách:
- Etapa 1a, (přepokládané ukončení k 31. 3. 1941) zahrnovala tyto obce: Rychtářov, Lhota, Pařezovice, Opatovice, Hamiltony
- Etapa 1b, (ukončení k 31. 10. 1941) zahrnovala obce Radslavice, Radslavičky, Podivice a Zelená Hora
- Etapa 2, (ukončení k 31. 11. 1942) zahrnovala obce Studnice, Odrůvky, Otinoves a Hartmanice
- Etapa 3a, (ukončení k 31. 10. 1943) zahrnovala tyto obce: Nové Sady, Březina, Drahany, Bousín, Repechy, Rozstání a Hamry
- Etapa 3b, (ukončení k 16. 4. 1945) zahrnovala obce Lipovec, Kulířov, Marianín, Krasová, Senetářov, Molenburk, Kotvrdovice, Baldovec, Jedovnice, Housko, Krásensko, Podomí a Ruprechtov
Všechny obce se vzhledem k válečné situaci němcům vysídlit nepodařilo, takže např., Jedovnice nebo Ruprechtov zůstaly ušetřeny.
Občané z vystěhovávaných obcí si byli nuceni nalézt náhradní ubytování, buď zakoupením nových nemovitostí, na které však většinou neměli dost prostředků, nebo nalezení podnájmu. Se sháněním podnájmů však byl také problém, často žily vystěhované rodiny v nedůstojných podmínkách. Někteří občané však nebyli zcela odříznuti od svých statků, ti kteří sehnali náhradní ubytování v blízkosti VVP, často obdělávali své polnosti, případně pracovali ve VVP. K tomu jim bylo vydáno speciální povolení.
K potřebám a organizování vystěhování bylo ministerstvem vnitra zřízena tzv. Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra (Aussiedlungskanzlei des Ministeriums des Innern) se sídlem ve vyškovském zámku.
Jako její pobočky byly zřízeny „místní úřadovny“ se sídlem v Otinovsi, Studnicích a Drahanech. Kromě toho byly posíleny i osádky místních úřadoven četnictva, které měly „být přestěhovalcům nápomocny ve všech věcech týkajících se vlastního stěhování.“ Dá se však spekulovat o tom, že byly posíleny spíše z důvodů bezpečnostních pro případ nepokojů mezi vystěhovalci.
Vzhledem k tomu, že lidé z vystěhovávaných obcí zde měli jak své domovy, tak i své živnosti a polnosti, po vystěhování většinou živořili. Peníze, které dostali za své domy a majetky jako odškodné, byly směšné a nestačily na nákup nových nemovitostí ani řádnou obživu.
Po porážce nacistů se lidé vystěhovaní ze svých domovů vraceli zpět, někteří našli své domy v pořádku, jiní našli již jen trosky. Ti jejichž domy nebyly obyvatelné většinou využili nabízené příležitosti obsadit prázdné domy po němcích odsunutých z vyškovského jazykového ostrůvku.
